Arco4 na Blog.cz

I

I

I

nhan .

"The Way," the structure of reality. The I Ching says that "the alternating movements of the yin and the yang form what is called the Tao. The outcome of this process is beneficent. Its culmina­tion constitutes the inherent characteristic of the world."

The lunar new year, and the quintessential celebration of the family as a living entity. Tet for the Vietnamese was Christmas, Easter, New Year's Eve, Thanksgiving, and the Fourth of July all rolled into one celebration. Celebrating Tet with one's family was an essential part of what it meant to be Vietnamese, to be a complete human being,

I

I

I

Ve své práci nejprve popíši vznik cisterciáckého řádu, způsob života v něm a další podstatné rysy řádu, obecně platné pro všechny kláštery, tedy i pro kláštery v českých zemích. Popíši také vznik prvních klášterů v českých zemích a stručně se zmíním o působení cisterciáků u nás až do současnosti. Poté se zaměřím na Zbraslavský klášter, který byl podle mého názoru jedním z nejdůležitějších u nás, zejména ve své středověké fázi. V závěru se pokusím o zhodnocení kulturního a historického přínosu cisterciáků u nás.

Za počátek cisterciáckého řádu je pokládán rok 1098, kdy část mnichů z benediktinského opatství Molesme opustila klášter a založila pod vedením opata Roberta nový řeholní dům. Důvodem tohoto rozkolu v benediktinském řádu byl rozpor mezi ideály mnišství a skutečným stylem života v klášterech. Ideálem nového řádu se stala prostota, skromnost a odříkání.[1]

To bylo jedním z důvodů, proč se nový klášter nacházel v neosídlené krajině. Podle milníku staré římské cesty (Cis tertium lapidem miliarium[2]), která tudy procházela, dostal klášter jméno Cistercium (francouzsky Cîteaux). Název kláštera se později přenesl na celý řád - Sacer Ordo Cisterciensis.[3] Jiný název pro řád byl bernardini, podle církevního politika a učitele Bernarda z Clairvaux[4], který je zván druhým zakladatelem řádu. Je znám také název šedí mniši podle jejich šatu z prostého nebarveného sukna.[5]

Nový řád navazoval na původní řeholi Benedikta z Nursie z 6. století, jehož heslem Ora et labora[6] se řídil. Pouze některé zvyky byly upraveny způsobem odpovídajícím nové době. K novým heslům řádu patřilo Cistercium mater nostra[7] a Soli Deo[8]. V roce 1119 byl řád cisterciáků potvrzen papežem Kalixtem II.[9]

Důležitou roli v nově vzniklém řádu hrála touha po jednotě. Klášter v Cîteaux se stal centrem, ke kterému se pomocí filiačních vazeb vztahovaly všechny později založené kláštery. Opat v Cîteaux měl statut generálního opata[10] a jednou za rok[11] svolával generální kapitulu - zasedání opatů řádu. Rozhodnutí přijatá těmito kapitulami měla pro všechny kláštery platnost zákona.

Jádro každého kláštera tvořil konvent - sbor mnichů. V jeho čele stál opat, zastupující klášter na veřejnosti a zodpovědný za dodržování řádu. Většinou byl volen mnichy z jejich středu. Nebydlel v klášteře, ale ve svém, tzv. opatském domě. Zástupcem opata byl převor. Dalšími členy konventu byli např. cellarius (hospodář), bursarius (pokladník), novicmistr a ošetřovatel nemocných bratří.[12]

Mniši procházeli zpravidla ročním noviciátem, teprve poté složili řádové sliby. Vedle mnichů žili v klášterech i konvrši - laičtí bratři. Část Benediktova hesla Ora naplňovali především mniši, Labora pak konvrši.[13]

Brzy se také začaly zakládat ženské kláštery, nevytvářející vlastní filiační rodokmeny, ale s řádem propojené prostřednictvím nadřízených mužských klášterů. Hlavním posláním sester byla modlitba a ruční práce. V čele stála abatyše, podřízena opatu příslušného mužského kláštera.[14]

Cisterciáci odmítali vstup dětí do kláštera, což bylo v rozporu s řeholí Benedikta z Nursie. Život cisterciáků byl velmi tvrdý, rozdělený pouze mezi modlitbu, rozjímání a tvrdou práci. Den začínal před druhou hodinou ranní vigiliemi - nočním bděním, pokračoval modlitbami, zvanými hodinky, ranní mší a dalšími hodinkami, kterých bylo denně celkem 7. Před pátou ranní se konala kapitula, řešící důležité otázky dne. Po kapitule mniši pracovali, odehrávaly se postupně další modlitby, mše, náboženská výuka a práce. V jedenáct hodin se podával oběd, poté byl povinný tříhodinový odpočinek. Po odpoledních modlitbách následoval dlouhý úsek práce, v 6 večer se konaly nešpory - večerní bohoslužba. Po krátké večeři následovala poslední hodinka, doba po 20. hodině byla vyhrazena spánku.

Podle roční doby byl tento rozvrh mírně měněn, v zimě mniši dostávali jídlo pouze v poledne. K jídlu byla skromná porce obilovin, zeleniny a mléčných produktů, z masa byla povolena jen ryba, nápojem byla voda a víno.[15]

Nejvíce zaměstnávala mnichy práce na polích; dále se starali o dobytek a pracovali v řemeslných dílnách, někdy přepisovali či zdobili texty. Důležité je zdůraznit, že v počátcích řádu bylo zakázáno vybírání desátků či jiných dávek od poddaných; mniši museli být ve všem soběstační. Klášterní půda byla rozdělena mezi grangie - hospodářské dvory, na nichž mniši pracovali. Tento model musel být záhy opuštěn pro nedostatek konvršů. Později opatství dostávala poddanské vsi, z nichž vybírala dávky.[16]

S ohledem na potřebu nerušené meditace a soustředění se na Boha byly cisterciácké kláštery stavěny na odlehlých místech. Na rozdíl od benediktinských klášterů byly stavěny v odlehlých údolích (Benedictus montes, Bernardus valles colebat[17]), a to zejména u velkých řek. Důležitá byla celková kultivace odlehlých oblastí (např. klučení lesů, zakládání vesnic, odvodňování bažin, zakládání mlýnů, vodních děl).[18]

Cisterciácké kláštery v Evropě vznikaly nejčastěji tím způsobem, že bohatý klášter daroval půdu nově zakládanému klášteru, případně nový klášter založil fundátor (světská či církevní osoba), který mu daroval půdu či peníze. Vždy ale prvními mnichy byli mniši z některého cisterciáckého kláštera, který se nazýval mateřským, nově vzniklý pak dceřinný. Mateřský klášter měl k dceřinnému vizitační právo, což byla každoroční kontrola dodržování cisterciáckých zvyků a předpisů.[19]

Vznikla tedy určitá posloupnost mateřských a dceřinných klášterů. Z prvokláštera v Cîteaux vznikly první čtyři hlavní řádové kláštery v La Ferté, Pontigny, Clairvaux a v Morimondu. Poslední jmenovaný se stal mateřským klášterem všech klášterů založených později v českých zemích.[20]

Prvním cisterciáckým klášterem u nás byl klášter v Sedlci, založen za vlády knížete Vladislava II. pravděpodobně kolem roku 1142. Byl obsazen německými mnichy z mateřského kláštera ve Waldsassen, jehož genealogie směrem k prvoklášteru pokračuje na klášter Volkenrode, Kamp a Morimond. Klášter v Sedlci byl tedy v 5. generaci po prvoklášteru. Výše postaveným byl pozdější klášter v Pomuku, založený v roce 1145, jehož mateřským klášterem byl Ebrach, mateřským klášterem Ebrachu byl opět Morimond. Pomuk se nacházel tedy ve 3.generaci.[21]

Zvláštností klášterů v českých zemích je skutečnost, že nebyly zakládány v úplně neosídlené krajině, ale zpravidla byly obdarovány již existujícími vesnicemi s poddanými. Také nebyly zakládány v nejúrodnějších místech, jak tomu bylo zvykem v západní Evropě, ale spíše na pozemcích s nižší bonitou půdy. O majetku kláštera rozhodoval nejen jejich fundátor, ale často i jeho dědicové.

První klášter v Sedlci založil šlechtic Miroslav, který své fundaci věnoval veškerý svůj majetek. Bylo to ovšem nepříliš významné opatství, jehož rozvoj nastal až na konci 13. století, kdy byla na jeho pozemcích nalezena ložiska stříbra. Kolem nich pak vzniklo město Kutná Hora.[22]

V českých zemích[23] vzniklo postupně 13 mužských a 5 ženských klášterů. Mezi mužské kláštery vzniklé ve 12. století patří Sedlec, Pomuk (dnešní Nepomuk), Plasy, Hradiště (dnešní Mnichovo Hradiště) a Osek. Nejvíce jich bylo založeno ve 13. století: Velehrad, Žďár nad Sázavou, Vyšší Brod, Vizovice, Svatá Trnová Koruna (dnešní Zlatá Koruna), Svaté Pole u Třebechovic pod Orebem a Zbraslav, též ženské kláštery Oslavany, Předklášteří u Tišnova, Sezemice a Pohled. Mezi pozdní kláštery patří ženský Starobrněnský klášter a mužský ve Skalici (dnešní Klášterní Skalice u Kouřimi), oba založené během 14. století.

Cisterciácký řád se úspěšně rozvíjel pouze do husitských dob, a patrně proto, že v něm převažovali řeholníci německé národnosti, byl řád postiženi husitstvím více než ostatní řehole. Zcela zničeny byly kláštery v Hradišti, Skalici, Pomuku a Svatém Poli, většina ostatních byla silně poškozena. Bez větší pohromy přežily pouze odlehlé kláštery ve Vyšším Brodě a Vizovicích.[24]

Od počátku 17. století tvořily české země jeden vikariát česko-moravsko-lužický.[25] Ve 2. polovině 17. století se cisterciáci podíleli na vzdělávacím procesu v rámci arcibiskupského semináře v Praze, kde od roku 1693 učili cisterciáci spolu s premonstráty a benediktiny.[26]

Josefínskému rušení klášterů padly za oběť v letech 1783-1785 kláštery v Sedlci, Skalici, Velehradu, Žďáru, Plasech, Zbraslavi a Zlaté Koruně. Jediné, které tuto sekularizační vlnu přežily do dnešních dob, jsou kláštery v Oseku a ve Vyšším Brodě.

Po vzniku republiky byla v roce 1923 ustanovena nová česká Congregatio Cisterciensis Purissimi Cordis B. M. V. [27] se sídlem v Oseku. V době komunistické diktatury , kdy byly kláštery znovu rušeny, musela ukončit činnost. V roce 1990 byla činnost kongregace obnovena, hlavním opatem celé kongregace se stal Bernhard Thebes. Kongregaci tvoří dnes 4 mužské kláštery (Osek, Vyšší Brod, Langwaden a Rosenthal v Německu) a 4 ženské kláštery (Předklášteří u Tišnova, Marienthal a Marienstern v Lužici a Sostrup v Dánsku). V r. 1995 žilo v ČR ve 2 mužských klášterech 5 kněží, 2 bratři spolupracovníci a 3 novicové.[28]

Král Václav II. se zabýval úmyslem založit další cisterciácký klášter v Čechách už roku 1288, avšak nedošlo k tomu pro neodkladné politické záležitosti. V roce 1290 dal stít svého otčíma Záviše z Falkenštejna, o rok později mu sedlecký opat Heidenreich, vracející se z generální kapituly v Cîteaux, slib připomněl, a Václav, tížený svědomím nad Závišovou popravou svůj slib obnovil. Spolu s Heidenreichem, sedleckým převorem Konrádem a opatem Dětřichem z Waldsassen, mateřského kláštera Sedlce, usedl král na loď, aby při toku Vltavy nalezli vhodné místo. Z několika lokalit byla vybrána Zbraslav, oblíbené královo místo, kde měla královská rodina hrádek.[29]

V roce 1292 pak Václav odjel do Sedlce, kde bylo pod dohledem opata Heidenreicha vybráno dvanáct mnichů v čele s Konrádem z Erfurtu, který byl pražským biskupem Tobiášem zvolen prvním opatem zbraslavského kláštera.

První mniši žili zatím v bývalém loveckém hrádku. 10. srpna 1292 vydal Václav II. zakládací listinu, v níž nový klášter nazval Aula Regia - Síň královská. Obdaroval jej pozemky s vesnicemi a městečky ve středních a východních Čechách, zlatým křížem, relikviářem s ostatky svatých a dalšími statky včetně 200 hřiven stříbra na zakoupení knih. Zbraslav určil za pohřebiště svého rodu.[30]

V roce 1297, den po své korunovaci, Václav II. položil základní kámen ke stavbě nového kláštera. V roce 1305 byl Václav II. pohřben v nově stavěném chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Z královského rodu byli na Zbraslavi pohřbeni také např. poslední Přemyslovec Václav III. a Eliška Přemyslovna.[31] Aula regia se tak stala přední církevní institucí Českého království.[32]

Mezi významné opaty patřil prvoopat Konrád z Erfurtu, rádce a přítel Václava II., který se pak podílel na sesazení neschopného Jindřicha Korutanského a o dohodnutí sňatku Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, čímž se zasloužil o nastolení lucemburské dynastie na český trůn. Druhý opat Ota začal psát Zbraslavskou kroniku, kterou dokončil třetí opat Petr Žitavský.

Zejména Petru Žitavskému, který provedl i redakci první části díla, vděčíme za tento nejlepší historický dokument o historii střední Evropy na přelomu 13. a 14. století.[33] Zbraslavská kronika je psána vytříbenou latinou s citáty antických i jiných autorů, a je proložena verši. Petr Žitavský v ní projevuje značnou toleranci. Ač sám Němec, nevystupuje proti Čechům, hájí židy proti útokům křesťanů.[34] Je znám také jako diplomat a důvěrný přítel královny Elišky Přemyslovny.[35] V době jeho opatství, roku 1336 zničil požár kostel sv. Ondřeje (přibližně v místě dnešní Betlémské ulice v Praze), vedle něhož stál dům, patřící zbraslavskému klášteru. Ve zcela zničeném kostele se pak našla neporušená schránka s eucharistií. To přispělo k tomu, že se ze Zbraslavi začalo znovu propagovat časté přijímání eucharistie.[36]

K významným cisterciákům též patřil Dětřich, převor za opata Petra Žitavského, který napsal kázání cisterciačkám do Starobrněnského kláštera Conductus Corporis mystici.[37]

V polovině 14. století byl neznámým zbraslavským cisterciákem sepsán mystický spis Malogranatum (Granátové jablko), pojednávající formou dialogu o cestě k dosažení duchovní dokonalosti. Toto dílo bylo velmi populární a rozšířilo se i za hranice Čech, o čemž svědčí 150 rukopisů zachovaných v různých knihovnách Evropy.[38]

Pokračovala také stavitelská činnost. Počátkem 14. století byl téměř dokončen chrám Nanebevzetí Panny Marie, v roce 1333 byla dokončena stavba vodovodu.

V předtuše blížícího se husitského nebezpečí cisterciáci ukryli největší cennosti v roce 1419 na Karlštejně. Král Václav IV. už musel být na Zbraslavi pohřben tajně. Poté většina mnichů prchla do kláštera Altzelle u Míšně. V roce 1420 byl nehájený klášter vypleněn husity pod vedením Václava Korandy. Byly zneuctěny i mrtvoly českých králů, zvláště pak Václava IV. Královo tělo však nebylo v nastalém požáru kláštera zničeno, bylo ukryto místním rybářem, a v roce 1424 znovu pohřbeno, tentokrát však už na pražském hradě.[39]

Zbraslavský klášter živořil po celá století i po návratu řeholníků po husitských válkách. Konventní chrám Nanebevzetí panny Marie nebyl obnoven, sloužila opět původní kaple sv. Jakuba. V letech 1611 a 1612 byl klášter vydrancován vojsky, v roce 1618 se větší část jeho majetku dostala do rukou Jindřicha Matyáše Thurna.

Po Bílé hoře byly části majetku klášteru vráceny, například panství Komořany se zámkem, který byl později upraven na letní sídlo opatů. Ale během třicetileté války byl klášter znovu několikrát vypleněn. Největší katastrofu přinesl klášteru rok 1639, kdy dal velitel švédského vojska opatství zapálit.[40] Klid nastal až po skončení války.

Opat Jakub Martini na obnovu hlavního chrámu Nanebevzetí Panny Marie rezignoval a dal v l. 1650-1654 přestavět kapli sv. Jakuba na kostel. Mezi další významné opaty patřil Wolfgang II. Lochner, který zahájil stavbu nového konventu, dokončeného až v roce 1732 za opata Tomáše Budetia. Na jeho stavbě se podíleli vynikající architekti Giovani Santini a František Maxmilián Kaňka; hlavní sál - Královskou síň vyzdobil freskami Václav Vavřinec Reiner. Za opata Theodora ze Schönfeldu byla roku 1739 dokončena prelatura, za opata Desideria Andrese nejprve v roce 1758 postavena malá školní budova pro děti ze Zbraslavi a okolí,[41] v roce 1764 pivovar a budovy správy statků, v roce 1765 vysvěcen nový zvon v kostele sv. Jakuba.

Posledním zbraslavským opatem byl Celestin Stoy. Roku 1785 vydal Josef II. dekret o zrušení kláštera, následujícího roku odešli z kláštera poslední mniši. Archiv a knihovna byly odvezeny na různá místa, např. autograf prvního dílu Zbraslavské kroniky je dnes uložen ve Vatikánské knihovně.

Konvent byl roku 1787 prodán Josephu de Souvaigne, který budovu přeměnil v první rafinerii cukru v českých zemích. V roce 1825 koupil celé zbraslavské panství s 2 městysy a 25 obcemi Bedřich Öttingen-Wallerstein, který prelaturu přestavěl na zámek. V roce 1910 koupil zámek Cyril Bartoň z Dobenína, který budovu propůjčil v roce 1940 Národní galerii.[42]

V kostele sv. Jakuba se nachází kopie Zbraslavské madony z doby kolem roku 1350. Obraz zázračně přežil husitské běsnění a po 200 letech byl nalezen neporušený v troskách chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Protože na přímluvy Zbraslavské madony byly zaznamenány zázraky, stal se tento obraz známý jako Thaumaturga Monasterii Auloregensis. [43] Ikonografický rozbor obrazu nevylučuje spojení s Karlem IV., který měl ke klášteru blízký vztah.[44]

V roce 1977 bylo antropologickým výzkumem ostatků potvrzena autenticita lebek Václava II. a Elišky Přemyslovny, a v roce 1991 byly slavnostně pohřbeny v olověných schránkách do nově zřízeného hrobu v chóru kostela sv. Jakuba.[45]

V Evropě je za jeden z největších přínosů cisterciáků uváděna kolonizace neobydlených krajin, což bylo u nás vzhledem k velké hustotě osídlení proveditelné jen částečně. Nicméně se na zasedáních generálních kapitol ve Francii čeští opati seznamovali s modernějším zemědělstvím, které pak zaváděli u nás. Dováželi ze západoevropských klášterů též semena a sazenice nových zemědělských odrůd, o čemž svědčily např. třešňové sady ve Zlaté Koruně a Vyšším Brodě.[46]

Také je třeba zmínit jejich stavitelský přínos. Ve svých počátcích byli významnými rozšiřovateli gotického slohu, a jejich zkušenosti ze zakládání klášterů v bažinatých krajích z nich učinily odborníky na vodní stavby.

Cisterciácké kláštery byly středisky duchovního života, vzdělanosti, kultury a umění. Cisterciáci se také přidružili k Pražskému vysokému učení, jejich kolej sv. Bernarda, tzv. Bernardinum, působila v letech 1374-1420 a 1638-1785.[47] Cisterciácké knihovny patřily s vyjímkou premonstrátských k nejbohatším mezi všemi řeholemi u nás.[48]

Buben, Milan Michael: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společenství katolické církve v českých zemích: II. díl, II. svazek: Mnišské řády, Praha: Libri, 2004.

Charvátová, Kateřina, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420: 1. svazek: Fundace 12. století, Praha: Karolinum, 1998.

Charvátová, Kateřina, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420: 2. svazek: Kláštery založené ve 13. a 14. století, Praha: Karolinum, 2002.

Jirásko, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha: Klášter premonstrátů na Strahově, 1991.

Judaismus, křesťanství, islám, ed. Pavlincová, Helena - Horyna, Břetislav, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku: Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech, ed. Houšková, Daniela, Praha: Unicornis, 1994.

The future direction of regional organization in Southeast Asia has been strongly debated since the termination of the Cambodian conflict and the Cold War. The ASEAN countries realize that their organization is an inadequate instrument to meet the new demands that are a product of re­gional and global change. The challenge that ASEAN faces is to become relevant to changing conditions and to provide its members with the en­hanced benefits of collective political and security support. The demands for change, however, threaten to overwhelm and transform the familiar and convenient structure that served the region well over the Cambodian issue, and there is a natural resistance and a predictable inertia. Nonethe­less, unless ASEAN countries rise to the challenge, their regional organi­zation could become redundant, displaced by other arrangements involving external powers that may reduce the ability of the region to in­fluence its own future. The challenge for these nations is to promote the further development of regionalism in a way that ensures their voices will not be disregarded by external powers.

                                                                                     Concedo nulli - Nikomu neustupuji

V nejširším smyslu pojem humanismus označuje myšlení renesanční doby. Musíme však rozlišovat tento humanismus od humanismu 19. století (aplikace lidských hodnot na mezilidské vztahy).[1] Humanismus položil důraz na lidské (humánní) vzdělání oproti vzdělání teologickému a přispěl k pádu klasické středověké scholastiky.[2]

Pracovně můžeme definovat humanismus jako nové místo člověka v čase díky probádání možností jazyka, a nové místo člověka v prostoru díky rozvoji výtvarného umění. Oba tyto nové způsoby vnímání dosáhly vrcholu koncem 15. století v Itálii. Výtvarná umění, kterými se nebudeme dále zabývat, sehrála svou roli při katolickém obrození v jižní Evropě, zatímco použití nových jazykových metod při studiu bible a antické literatury sehrálo roli u stoupenců církevní reformy na severu Evropy.[3]

Společným znakem humanistů je schopnost porozumět slovům antického světa a napodobit je; znovuobjevit půvab výmluvnosti. V universitním studiu je kladen nový důraz na gramatiku a rétoriku namísto scholastického zdůrazňování logiky.[4] Už od Petrarcovy doby ve 14. století rostl zájem o latinu, zejména o texty Cicerona, Senecy, Quintiliana a dalších. Po dobytí Konstantinopole Turky v r. 1453 přichází do Evropy řada řeckých učenců, kteří oživili zájem o řecké texty, zejména Platóna. Z italských humanistů 15. století musíme zmínit Lorenzo Vallu , který svým dílem Komentář k Novému zákonu položil základy křesťanského humanismu, který usiloval o reformu církve a stal se tak pojítkem mezi renesanční učeností a reformací 16. století.[5]

Desiderius Erasmus Rotterdamský se narodil mezi roky 1466-1469 jako nemanželské dítě kněze Rotgera Gerarda, což ho předurčovalo k životu na okraji společnosti.[6] Navštěvoval školu Bratří společného života, laického měšťanského bratrstva, kde se seznámil s hnutím devotio moderna. Bylo to reformní hnutí nové zbožnosti za obnovu a prohloubení duchovního života podníceného Kristovým utrpením, chudobou a pokorou. Nejvýznamnější postavou tohoto hnutí byl Tomáš
Kempenský, jehož dílo Následování Krista se stalo po bibli nejčtenější knihou.[7]

Po smrti matky byl Erasmus poslán do kláštera augustiniánských kanovníků ve Steynu. V klášteře pobýval v letech 1487-1493 a seznámil se zde s odkazem antické kultury a s díly jejich renesančních humanistických obdivovatelů. Na pobyt v klášteře později Erasmus vzpomínal jako na nejhorší období života, avšak pobytem v něm ze sebe smazal pohanu nelegitimního původu a začlenil se tak plně do křesťanského společenství.[8] Nicméně z kláštera odešel a již se do něj nikdy nevrátil; později žádal papeže Julia II. o zproštění povinnosti nosit řádový oblek.[9] V roce 1517 mu papež Lev X. na jeho vlastní žádost udělil dispens od řeholních slibů a omezil na minimum právní dosah jeho nelegitimního původu.[10]

Svá universitní studia začal roku 1493 na pařížské Sorbonně, ale dokončil je až v r.1506 v Turíně jako doktor teologie. V Paříži se seznámil s knihtiskem a s předvídavostí sobě vlastní si uvědomil, co tento objev znamená pro šíření humanistických myšlenek. Tiskařské dílny se jeho zásluhou změnily ve společenství humanistických vzdělanců.[11] Přátelil se se slavnými tiskaři své doby, například s italským Aldem Manutiem nebo basilejským Johannem Frobeniem.

Významné jsou jeho návštěvy Anglie,[12] při kterých se seznámil s anglickými humanisty
Johnem Coletem a Thomasem Morem, a získal zde i přízeň mladého krále Jindřicha VIII.[13] John Colet, který se stal jeho přítelem, na něj zapůsobil hlubokou zbožností a zájmem o biblické texty. Pod vlivem Coleta a také Vallových Komentářů začal kriticky zkoumat bibli. Podle Erasma se musí křesťanství navrátit ke svým původním zdrojům, v textu Vulgáty je třeba odstranit všechna porušená místa, aby vyjevila Slovo Boží.[14]

V letech 1506-1509 navštívil Erasmus Itálii, kolébku antické civilizace. Na konci této cesty obdržel dar, jemuž přikládal neobyčejnou důležitost - antický prsten s nápisem Concedo nulli (Nikomu neustupuji). Tento výrok se pak stal Erasmovým životním heslem.[15]

Zásluhou knihtisku a Frobeniovy dílny, s níž spolupracoval, se stává ve 2. desetiletí 16. století
nejslavnějším humanistickým učencem[16] a při svých cestách Evropou se jeho myšlenky setkávají téměř se všeobecným souhlasem. Obdiv k němu choval např. švýcarský reformátor Ulrich Zwingli, Lutherův pomocník Philipp Melanchthon, anglický král Jindřich VIII., arcibiskup mohučský a mnozí další. Dostává též nabídku od Ximenese de Cisnera, aby převzal biskupství ve Španělsku. Erasmus, zastánce rozumu a tolerance, však nemohl přijmout úřad v církvi, která vedla inkviziční válku proti herezím a vystupovala proti reformaci.[17]

Po sporech s Lutherem, kolem roku 1530, už byly Erasmovy myšlenky postaveny na roveň hereze a jeho stoupenci museli v případě odhalení čelit represi.[18] Sám Erasmus v té době žil v těžkých materiálních podmínkách, zhoršoval se i jeho zdravotní stav. Ve své Úvaze o turecké válce se vyjádřil naposledy k politické situaci, když v rozporu se svým pacifismem vyzval všechny křesťany k válce proti Turkům. Jeho marnou snahou
bylo naposledy sjednotit rozhádané křesťanstvo v této protiturecké jednotě. V roce 1533 napsal v předtuše vlastní smrti pojednání O připravování se na smrt, v němž poskytl útěchu umírajícím, které přirovnává ke křesťanským rytířům, kteří mají zachovat svou víru až do konce. O dva roky později se rozhodl odjet zemřít domů do Brabantska, ale pro únavu a nemoc zůstal v Basileji, kde se dozvěděl zdrcující zprávu o popravě přítele Thomase Mora. Erasmus zemřel v roce 1536 a je pohřben v basilejském dómu.[19]

Erasmovou
jedinou veřejnou koncepcí pojetí humanismu bylo důsledné vybízení k míru a umírněnosti, které je zárukou spojení sil všech humanistů na šíření bonae litterae ("ušlechtilé vzdělanosti").[20] Chtěl přizpůsobit odkaz antiky současnému křesťanskému světu, studovat antické autory, bibli a církevní otce.[21]

Proto se nemohl přidat po roce 1517 ani k jedné ze soupeřících stran. K Lutherovým 95 tezím proti odpustkům zůstával zdrženlivý; souhlasil sice s jeho zásadami, ale odmítal formu, s jakou byly jeho Teze prosazovány.

Od r. 1517 Erasmus vyučoval na teologické fakultě v brabantské Lovani.[22] Když však v roce 1520 po exkomunikaci Luthera papežem Lvem X. začala škola pálit jeho knihy, Erasmus protestoval a byl z university vyloučen. Neustále se marně zasazoval o smířlivé řešení sporu mezi papežem a Lutherem. Tím, že Luther odmítl papežství a církevní řád, se uzavřela cesta k reformaci podle Erasmových představ.[23]

Erasmus nechtěl církev rozdělit, ale postupně reformovat, a to šířením bonae litterae, prosazováním ideje míru a snášenlivosti. V Lutherově učení tušil zárodek rozpadu církve, válek a ochromení humanistické činnosti.[24] Leč doba tomuto jeho úsilí nepřála. Byl napadán jak katolickou stranou, že straní Lutherovi, ale po r. 1523 i samotným Lutherem. Tento otevřený spor souvisí s jejich rozdílným pojetím lidské vůle, jak uvidíme dále.

Váhu, kterou Erasmus přikládal vzdělanosti, vidíme např. v jeho knize Antibarbari. Zde například uvádí, že pokud jde o vzdělanost, nepřineslo křesťanství nic nového a původního oproti antice. Uvádí zde příklady zbožných, kteří byli zároveň i vzdělaní (Mojžíš, Job, proroci, Pavel, Tomáš Akvinský). Na námitku o nevzdělanosti apoštolů odpovídá, abychom v životě následovali apoštoly, ve vědění sv. Jeronýma.[25]

Součástí Erasmova pojetí humanismu je také výsměch současnému pojetí církve.V Rukověti křesťanského rytíře například píše:

"Stavět celé náboženství na vnějších obřadech je ovšem vrcholná hloupost, znamená to protivit se duchu

evangelia... Dobročinnost nespočívá v častém navštěvování kostelů a v hromadném klanění se sochám světců v

záři svící či v opakování předepsaných modliteb... Dobrotivý je [pro Pavla] ten, kdo kárá zbloudilého, poučuje

neznalého, pozvedá padlého, utěšuje zkroušeného, dává potřebnému".[26]

V roce 1514 dokončil Erasmus Chválu bláznovství, kterou vydal pod titulem Encomium Moriae,[27] což byla slovní hříčka na jméno Erasmova stoupence Thomase Mora, kterému knihu věnoval. V této knize se ještě zostřil jeho výsměch mocenským strukturám církve. Zůstává ovšem pravdou, že toto vše napsal pouze ve snaze o reformu jednotné církve, nikoli o její rozdělení.[28] K nejostřejším spisům pak patří satira na papeže Julia II. Julius, jemuž byla nebesa uzavřena. Je to dialog mezi zemřelým papežem a svatým Petrem, který ho nepustí nebeskou bránou, jelikož za svého života vedl válku.[29]

V roce 1516 vydává svůj latinský překlad Nového zákona z řečtiny. Tento překlad nahradil později v protestantském prostředí tisíc let starý Jeronýmův překlad zvaný Vulgáta.[30] V předmluvě vybízí papeže Lva X. k reformě katolické církve a razí zde heslo Ad fontes (K pamenům). Znamená to, že je nutné znát všechny tři biblické jazyky (hebrejštinu, řečtinu, latinu), abychom se dobrali původního znění bible. Nicméně toto vydání Nového zákona uspěchal; až později zjistil, že řecké prameny, z nichž čerpal, pocházejí až z 11. století,[31] což mu bylo vytýkáno např. španělským katolickým teologem Jacobem Lopezem Stunicou.[32] K Erasmovým zájmům o jazyk patří i sbírka moudrých antických výroků Adagia. Stal se také teoretikem epistolografie, nauky o formální i obsahové dokonalosti psaní dopisů.[33] Stále vydával antické autory, církevní otce a parafráze Nového zákona.

Nesmíme zapomínat ani na Erasmovu vychovatelskou činnost. Budoucímu císaři Karlu V. věnuje Výchovu křesťanského vládce, kde zdůrazňuje humanistické vzdělání panovníka, varuje před válkou a navrhuje založení světové rady biskupů, opatů, učenců a státníků, kteří by se starali o zachování míru ve světě.[34] Anglické královně Kateřině věnuje spis O manželství a uherské královně Marii Vdovu křesťanskou.[35]

Roku 1524 vydal Erasmus Rozpravu neboli rozmluvu o svobodné vůli, kde napadl Lutherovo tvrzení, podle kterého je svobodná vůle jen "prázdným slovem".[36] Erasmus naopak vyzdvihoval svobodnou vůli člověka, který se rozhodl sám pro dobré skutky a proti hříšnému životu. Luther o rok později odpověděl dílem O nesvobodné vůli, a Erasmus rok nato spisem Hyperaspistes, Rozprava proti nesvobodné vůli Martina Luthera.[37]

Erasmus sice přijímá názor, že většinou je vše předurčeno Boží vůli, nicméně nechává člověku určitou svobodu. Pokud by platila Lutherova doktrína sola fide, že člověk je spasen pouhou vírou, pak by byl člověk vlastně otrokem bez motivů k morálnímu chování. Erasmus se ptá, proč by se pak hříšníci měli vůbec snažit o nápravu, když je člověk bez svobodné vůle spasen pouhou vírou? Vyvozuje z toho závěr, že pokud existuje předurčenost, pak je dobré či špatné chování mimo lidskou kontrolu, neboť obojí je předurčeno Boží vůlí. Sola fide je pro Erasma pak neslučitelná s morálkou i s rozumem. Erasmus ukázal, že začne-li člověk přemýšlet, stane se pro něj svobodná vůle nezbytností. Tím ale napadl samotný princip Lutherovy reformace: totiž naprosté odmítnutí svobodné vůle.[38]

Po těchto sporech s Lutherem přestává být Erasmus nejuznávanější osobou reformace, ztrácí přátele a leží na něm pověst opatrnictví a vyhýbavosti.[39] Erasmus, který si sám cení vysoko lidskou svobodu, nemůže připustit, že by se člověk nemohl svobodně rozhodnout pro cestu dobra nebo zla. Patrně ovšem přesně nepochopil původní Lutherův princip, že totiž nezáleží na skutcích lidské vůle, ale na kultických skutcích samotné církve, čímž Luther mínil především prodej odpustků. Nicméně Luther svým spisem O nesvobodné vůli zaútočil na humanismus jako takový s úmyslem jej zničit.[40]

Své heslo Concedo nulli Erasmus nezradil. Neustoupil ani jedné z nesvářených stran, svým pacifismem a snahou o vzdělanost může být příkladem dodnes. Jeho slova však zanikla ve válečných vřavách posledních pěti staletí a můžeme se jen ptát, kdy vznikne skutečná světová rada, kterou navrhl ve své Výchově křesťanského vládce, taková, která by se skutečně starala o zachování míru ve světě. Zatím tento Erasmův návrh přes všechny pokusy nedošel naplnění.

Carroll, John, Humanismus: Zánik západní kultury, Brno: Centrum pro studium demokracie a

            kultury, 1996.

Černý, Jiří, Malé dějiny lingvistiky, Praha: Portál, 2005.

Judaismus, křesťanství, islám, ed. Pavlincová, Helena - Horyna, Břetislav, Olomouc: Nakladatelství   Olomouc, 2003.

Mackenney, Richard, Evropa šestnáctého století, Praha: Vyšehrad, 2001.

Störig, Hans Joachim, Malé dějiny filozofie, Praha: Zvon, 1993.

Svatoš, Michal, Živá tvář Erasma Rotterdamského, Praha: Vyšehrad, 1985.

Ještě nevím

I don´t know