Arco4 na Blog.cz

Ve své práci nejprve popíši vznik cisterciáckého řádu, způsob života v něm a další podstatné rysy řádu, obecně platné pro všechny kláštery, tedy i pro kláštery v českých zemích. Popíši také vznik prvních klášterů v českých zemích a stručně se zmíním o působení cisterciáků u nás až do současnosti. Poté se zaměřím na Zbraslavský klášter, který byl podle mého názoru jedním z nejdůležitějších u nás, zejména ve své středověké fázi. V závěru se pokusím o zhodnocení kulturního a historického přínosu cisterciáků u nás.

Za počátek cisterciáckého řádu je pokládán rok 1098, kdy část mnichů z benediktinského opatství Molesme opustila klášter a založila pod vedením opata Roberta nový řeholní dům. Důvodem tohoto rozkolu v benediktinském řádu byl rozpor mezi ideály mnišství a skutečným stylem života v klášterech. Ideálem nového řádu se stala prostota, skromnost a odříkání.[1]

To bylo jedním z důvodů, proč se nový klášter nacházel v neosídlené krajině. Podle milníku staré římské cesty (Cis tertium lapidem miliarium[2]), která tudy procházela, dostal klášter jméno Cistercium (francouzsky Cîteaux). Název kláštera se později přenesl na celý řád - Sacer Ordo Cisterciensis.[3] Jiný název pro řád byl bernardini, podle církevního politika a učitele Bernarda z Clairvaux[4], který je zván druhým zakladatelem řádu. Je znám také název šedí mniši podle jejich šatu z prostého nebarveného sukna.[5]

Nový řád navazoval na původní řeholi Benedikta z Nursie z 6. století, jehož heslem Ora et labora[6] se řídil. Pouze některé zvyky byly upraveny způsobem odpovídajícím nové době. K novým heslům řádu patřilo Cistercium mater nostra[7] a Soli Deo[8]. V roce 1119 byl řád cisterciáků potvrzen papežem Kalixtem II.[9]

Důležitou roli v nově vzniklém řádu hrála touha po jednotě. Klášter v Cîteaux se stal centrem, ke kterému se pomocí filiačních vazeb vztahovaly všechny později založené kláštery. Opat v Cîteaux měl statut generálního opata[10] a jednou za rok[11] svolával generální kapitulu - zasedání opatů řádu. Rozhodnutí přijatá těmito kapitulami měla pro všechny kláštery platnost zákona.

Jádro každého kláštera tvořil konvent - sbor mnichů. V jeho čele stál opat, zastupující klášter na veřejnosti a zodpovědný za dodržování řádu. Většinou byl volen mnichy z jejich středu. Nebydlel v klášteře, ale ve svém, tzv. opatském domě. Zástupcem opata byl převor. Dalšími členy konventu byli např. cellarius (hospodář), bursarius (pokladník), novicmistr a ošetřovatel nemocných bratří.[12]

Mniši procházeli zpravidla ročním noviciátem, teprve poté složili řádové sliby. Vedle mnichů žili v klášterech i konvrši - laičtí bratři. Část Benediktova hesla Ora naplňovali především mniši, Labora pak konvrši.[13]

Brzy se také začaly zakládat ženské kláštery, nevytvářející vlastní filiační rodokmeny, ale s řádem propojené prostřednictvím nadřízených mužských klášterů. Hlavním posláním sester byla modlitba a ruční práce. V čele stála abatyše, podřízena opatu příslušného mužského kláštera.[14]

Cisterciáci odmítali vstup dětí do kláštera, což bylo v rozporu s řeholí Benedikta z Nursie. Život cisterciáků byl velmi tvrdý, rozdělený pouze mezi modlitbu, rozjímání a tvrdou práci. Den začínal před druhou hodinou ranní vigiliemi - nočním bděním, pokračoval modlitbami, zvanými hodinky, ranní mší a dalšími hodinkami, kterých bylo denně celkem 7. Před pátou ranní se konala kapitula, řešící důležité otázky dne. Po kapitule mniši pracovali, odehrávaly se postupně další modlitby, mše, náboženská výuka a práce. V jedenáct hodin se podával oběd, poté byl povinný tříhodinový odpočinek. Po odpoledních modlitbách následoval dlouhý úsek práce, v 6 večer se konaly nešpory - večerní bohoslužba. Po krátké večeři následovala poslední hodinka, doba po 20. hodině byla vyhrazena spánku.

Podle roční doby byl tento rozvrh mírně měněn, v zimě mniši dostávali jídlo pouze v poledne. K jídlu byla skromná porce obilovin, zeleniny a mléčných produktů, z masa byla povolena jen ryba, nápojem byla voda a víno.[15]

Nejvíce zaměstnávala mnichy práce na polích; dále se starali o dobytek a pracovali v řemeslných dílnách, někdy přepisovali či zdobili texty. Důležité je zdůraznit, že v počátcích řádu bylo zakázáno vybírání desátků či jiných dávek od poddaných; mniši museli být ve všem soběstační. Klášterní půda byla rozdělena mezi grangie - hospodářské dvory, na nichž mniši pracovali. Tento model musel být záhy opuštěn pro nedostatek konvršů. Později opatství dostávala poddanské vsi, z nichž vybírala dávky.[16]

S ohledem na potřebu nerušené meditace a soustředění se na Boha byly cisterciácké kláštery stavěny na odlehlých místech. Na rozdíl od benediktinských klášterů byly stavěny v odlehlých údolích (Benedictus montes, Bernardus valles colebat[17]), a to zejména u velkých řek. Důležitá byla celková kultivace odlehlých oblastí (např. klučení lesů, zakládání vesnic, odvodňování bažin, zakládání mlýnů, vodních děl).[18]

Cisterciácké kláštery v Evropě vznikaly nejčastěji tím způsobem, že bohatý klášter daroval půdu nově zakládanému klášteru, případně nový klášter založil fundátor (světská či církevní osoba), který mu daroval půdu či peníze. Vždy ale prvními mnichy byli mniši z některého cisterciáckého kláštera, který se nazýval mateřským, nově vzniklý pak dceřinný. Mateřský klášter měl k dceřinnému vizitační právo, což byla každoroční kontrola dodržování cisterciáckých zvyků a předpisů.[19]

Vznikla tedy určitá posloupnost mateřských a dceřinných klášterů. Z prvokláštera v Cîteaux vznikly první čtyři hlavní řádové kláštery v La Ferté, Pontigny, Clairvaux a v Morimondu. Poslední jmenovaný se stal mateřským klášterem všech klášterů založených později v českých zemích.[20]

Prvním cisterciáckým klášterem u nás byl klášter v Sedlci, založen za vlády knížete Vladislava II. pravděpodobně kolem roku 1142. Byl obsazen německými mnichy z mateřského kláštera ve Waldsassen, jehož genealogie směrem k prvoklášteru pokračuje na klášter Volkenrode, Kamp a Morimond. Klášter v Sedlci byl tedy v 5. generaci po prvoklášteru. Výše postaveným byl pozdější klášter v Pomuku, založený v roce 1145, jehož mateřským klášterem byl Ebrach, mateřským klášterem Ebrachu byl opět Morimond. Pomuk se nacházel tedy ve 3.generaci.[21]

Zvláštností klášterů v českých zemích je skutečnost, že nebyly zakládány v úplně neosídlené krajině, ale zpravidla byly obdarovány již existujícími vesnicemi s poddanými. Také nebyly zakládány v nejúrodnějších místech, jak tomu bylo zvykem v západní Evropě, ale spíše na pozemcích s nižší bonitou půdy. O majetku kláštera rozhodoval nejen jejich fundátor, ale často i jeho dědicové.

První klášter v Sedlci založil šlechtic Miroslav, který své fundaci věnoval veškerý svůj majetek. Bylo to ovšem nepříliš významné opatství, jehož rozvoj nastal až na konci 13. století, kdy byla na jeho pozemcích nalezena ložiska stříbra. Kolem nich pak vzniklo město Kutná Hora.[22]

V českých zemích[23] vzniklo postupně 13 mužských a 5 ženských klášterů. Mezi mužské kláštery vzniklé ve 12. století patří Sedlec, Pomuk (dnešní Nepomuk), Plasy, Hradiště (dnešní Mnichovo Hradiště) a Osek. Nejvíce jich bylo založeno ve 13. století: Velehrad, Žďár nad Sázavou, Vyšší Brod, Vizovice, Svatá Trnová Koruna (dnešní Zlatá Koruna), Svaté Pole u Třebechovic pod Orebem a Zbraslav, též ženské kláštery Oslavany, Předklášteří u Tišnova, Sezemice a Pohled. Mezi pozdní kláštery patří ženský Starobrněnský klášter a mužský ve Skalici (dnešní Klášterní Skalice u Kouřimi), oba založené během 14. století.

Cisterciácký řád se úspěšně rozvíjel pouze do husitských dob, a patrně proto, že v něm převažovali řeholníci německé národnosti, byl řád postiženi husitstvím více než ostatní řehole. Zcela zničeny byly kláštery v Hradišti, Skalici, Pomuku a Svatém Poli, většina ostatních byla silně poškozena. Bez větší pohromy přežily pouze odlehlé kláštery ve Vyšším Brodě a Vizovicích.[24]

Od počátku 17. století tvořily české země jeden vikariát česko-moravsko-lužický.[25] Ve 2. polovině 17. století se cisterciáci podíleli na vzdělávacím procesu v rámci arcibiskupského semináře v Praze, kde od roku 1693 učili cisterciáci spolu s premonstráty a benediktiny.[26]

Josefínskému rušení klášterů padly za oběť v letech 1783-1785 kláštery v Sedlci, Skalici, Velehradu, Žďáru, Plasech, Zbraslavi a Zlaté Koruně. Jediné, které tuto sekularizační vlnu přežily do dnešních dob, jsou kláštery v Oseku a ve Vyšším Brodě.

Po vzniku republiky byla v roce 1923 ustanovena nová česká Congregatio Cisterciensis Purissimi Cordis B. M. V. [27] se sídlem v Oseku. V době komunistické diktatury , kdy byly kláštery znovu rušeny, musela ukončit činnost. V roce 1990 byla činnost kongregace obnovena, hlavním opatem celé kongregace se stal Bernhard Thebes. Kongregaci tvoří dnes 4 mužské kláštery (Osek, Vyšší Brod, Langwaden a Rosenthal v Německu) a 4 ženské kláštery (Předklášteří u Tišnova, Marienthal a Marienstern v Lužici a Sostrup v Dánsku). V r. 1995 žilo v ČR ve 2 mužských klášterech 5 kněží, 2 bratři spolupracovníci a 3 novicové.[28]

Král Václav II. se zabýval úmyslem založit další cisterciácký klášter v Čechách už roku 1288, avšak nedošlo k tomu pro neodkladné politické záležitosti. V roce 1290 dal stít svého otčíma Záviše z Falkenštejna, o rok později mu sedlecký opat Heidenreich, vracející se z generální kapituly v Cîteaux, slib připomněl, a Václav, tížený svědomím nad Závišovou popravou svůj slib obnovil. Spolu s Heidenreichem, sedleckým převorem Konrádem a opatem Dětřichem z Waldsassen, mateřského kláštera Sedlce, usedl král na loď, aby při toku Vltavy nalezli vhodné místo. Z několika lokalit byla vybrána Zbraslav, oblíbené královo místo, kde měla královská rodina hrádek.[29]

V roce 1292 pak Václav odjel do Sedlce, kde bylo pod dohledem opata Heidenreicha vybráno dvanáct mnichů v čele s Konrádem z Erfurtu, který byl pražským biskupem Tobiášem zvolen prvním opatem zbraslavského kláštera.

První mniši žili zatím v bývalém loveckém hrádku. 10. srpna 1292 vydal Václav II. zakládací listinu, v níž nový klášter nazval Aula Regia - Síň královská. Obdaroval jej pozemky s vesnicemi a městečky ve středních a východních Čechách, zlatým křížem, relikviářem s ostatky svatých a dalšími statky včetně 200 hřiven stříbra na zakoupení knih. Zbraslav určil za pohřebiště svého rodu.[30]

V roce 1297, den po své korunovaci, Václav II. položil základní kámen ke stavbě nového kláštera. V roce 1305 byl Václav II. pohřben v nově stavěném chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Z královského rodu byli na Zbraslavi pohřbeni také např. poslední Přemyslovec Václav III. a Eliška Přemyslovna.[31] Aula regia se tak stala přední církevní institucí Českého království.[32]

Mezi významné opaty patřil prvoopat Konrád z Erfurtu, rádce a přítel Václava II., který se pak podílel na sesazení neschopného Jindřicha Korutanského a o dohodnutí sňatku Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, čímž se zasloužil o nastolení lucemburské dynastie na český trůn. Druhý opat Ota začal psát Zbraslavskou kroniku, kterou dokončil třetí opat Petr Žitavský.

Zejména Petru Žitavskému, který provedl i redakci první části díla, vděčíme za tento nejlepší historický dokument o historii střední Evropy na přelomu 13. a 14. století.[33] Zbraslavská kronika je psána vytříbenou latinou s citáty antických i jiných autorů, a je proložena verši. Petr Žitavský v ní projevuje značnou toleranci. Ač sám Němec, nevystupuje proti Čechům, hájí židy proti útokům křesťanů.[34] Je znám také jako diplomat a důvěrný přítel královny Elišky Přemyslovny.[35] V době jeho opatství, roku 1336 zničil požár kostel sv. Ondřeje (přibližně v místě dnešní Betlémské ulice v Praze), vedle něhož stál dům, patřící zbraslavskému klášteru. Ve zcela zničeném kostele se pak našla neporušená schránka s eucharistií. To přispělo k tomu, že se ze Zbraslavi začalo znovu propagovat časté přijímání eucharistie.[36]

K významným cisterciákům též patřil Dětřich, převor za opata Petra Žitavského, který napsal kázání cisterciačkám do Starobrněnského kláštera Conductus Corporis mystici.[37]

V polovině 14. století byl neznámým zbraslavským cisterciákem sepsán mystický spis Malogranatum (Granátové jablko), pojednávající formou dialogu o cestě k dosažení duchovní dokonalosti. Toto dílo bylo velmi populární a rozšířilo se i za hranice Čech, o čemž svědčí 150 rukopisů zachovaných v různých knihovnách Evropy.[38]

Pokračovala také stavitelská činnost. Počátkem 14. století byl téměř dokončen chrám Nanebevzetí Panny Marie, v roce 1333 byla dokončena stavba vodovodu.

V předtuše blížícího se husitského nebezpečí cisterciáci ukryli největší cennosti v roce 1419 na Karlštejně. Král Václav IV. už musel být na Zbraslavi pohřben tajně. Poté většina mnichů prchla do kláštera Altzelle u Míšně. V roce 1420 byl nehájený klášter vypleněn husity pod vedením Václava Korandy. Byly zneuctěny i mrtvoly českých králů, zvláště pak Václava IV. Královo tělo však nebylo v nastalém požáru kláštera zničeno, bylo ukryto místním rybářem, a v roce 1424 znovu pohřbeno, tentokrát však už na pražském hradě.[39]

Zbraslavský klášter živořil po celá století i po návratu řeholníků po husitských válkách. Konventní chrám Nanebevzetí panny Marie nebyl obnoven, sloužila opět původní kaple sv. Jakuba. V letech 1611 a 1612 byl klášter vydrancován vojsky, v roce 1618 se větší část jeho majetku dostala do rukou Jindřicha Matyáše Thurna.

Po Bílé hoře byly části majetku klášteru vráceny, například panství Komořany se zámkem, který byl později upraven na letní sídlo opatů. Ale během třicetileté války byl klášter znovu několikrát vypleněn. Největší katastrofu přinesl klášteru rok 1639, kdy dal velitel švédského vojska opatství zapálit.[40] Klid nastal až po skončení války.

Opat Jakub Martini na obnovu hlavního chrámu Nanebevzetí Panny Marie rezignoval a dal v l. 1650-1654 přestavět kapli sv. Jakuba na kostel. Mezi další významné opaty patřil Wolfgang II. Lochner, který zahájil stavbu nového konventu, dokončeného až v roce 1732 za opata Tomáše Budetia. Na jeho stavbě se podíleli vynikající architekti Giovani Santini a František Maxmilián Kaňka; hlavní sál - Královskou síň vyzdobil freskami Václav Vavřinec Reiner. Za opata Theodora ze Schönfeldu byla roku 1739 dokončena prelatura, za opata Desideria Andrese nejprve v roce 1758 postavena malá školní budova pro děti ze Zbraslavi a okolí,[41] v roce 1764 pivovar a budovy správy statků, v roce 1765 vysvěcen nový zvon v kostele sv. Jakuba.

Posledním zbraslavským opatem byl Celestin Stoy. Roku 1785 vydal Josef II. dekret o zrušení kláštera, následujícího roku odešli z kláštera poslední mniši. Archiv a knihovna byly odvezeny na různá místa, např. autograf prvního dílu Zbraslavské kroniky je dnes uložen ve Vatikánské knihovně.

Konvent byl roku 1787 prodán Josephu de Souvaigne, který budovu přeměnil v první rafinerii cukru v českých zemích. V roce 1825 koupil celé zbraslavské panství s 2 městysy a 25 obcemi Bedřich Öttingen-Wallerstein, který prelaturu přestavěl na zámek. V roce 1910 koupil zámek Cyril Bartoň z Dobenína, který budovu propůjčil v roce 1940 Národní galerii.[42]

V kostele sv. Jakuba se nachází kopie Zbraslavské madony z doby kolem roku 1350. Obraz zázračně přežil husitské běsnění a po 200 letech byl nalezen neporušený v troskách chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Protože na přímluvy Zbraslavské madony byly zaznamenány zázraky, stal se tento obraz známý jako Thaumaturga Monasterii Auloregensis. [43] Ikonografický rozbor obrazu nevylučuje spojení s Karlem IV., který měl ke klášteru blízký vztah.[44]

V roce 1977 bylo antropologickým výzkumem ostatků potvrzena autenticita lebek Václava II. a Elišky Přemyslovny, a v roce 1991 byly slavnostně pohřbeny v olověných schránkách do nově zřízeného hrobu v chóru kostela sv. Jakuba.[45]

V Evropě je za jeden z největších přínosů cisterciáků uváděna kolonizace neobydlených krajin, což bylo u nás vzhledem k velké hustotě osídlení proveditelné jen částečně. Nicméně se na zasedáních generálních kapitol ve Francii čeští opati seznamovali s modernějším zemědělstvím, které pak zaváděli u nás. Dováželi ze západoevropských klášterů též semena a sazenice nových zemědělských odrůd, o čemž svědčily např. třešňové sady ve Zlaté Koruně a Vyšším Brodě.[46]

Také je třeba zmínit jejich stavitelský přínos. Ve svých počátcích byli významnými rozšiřovateli gotického slohu, a jejich zkušenosti ze zakládání klášterů v bažinatých krajích z nich učinily odborníky na vodní stavby.

Cisterciácké kláštery byly středisky duchovního života, vzdělanosti, kultury a umění. Cisterciáci se také přidružili k Pražskému vysokému učení, jejich kolej sv. Bernarda, tzv. Bernardinum, působila v letech 1374-1420 a 1638-1785.[47] Cisterciácké knihovny patřily s vyjímkou premonstrátských k nejbohatším mezi všemi řeholemi u nás.[48]

Buben, Milan Michael: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společenství katolické církve v českých zemích: II. díl, II. svazek: Mnišské řády, Praha: Libri, 2004.

Charvátová, Kateřina, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420: 1. svazek: Fundace 12. století, Praha: Karolinum, 1998.

Charvátová, Kateřina, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420: 2. svazek: Kláštery založené ve 13. a 14. století, Praha: Karolinum, 2002.

Jirásko, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha: Klášter premonstrátů na Strahově, 1991.

Judaismus, křesťanství, islám, ed. Pavlincová, Helena - Horyna, Břetislav, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku: Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech, ed. Houšková, Daniela, Praha: Unicornis, 1994.